Světelný tok v lumenech, chromatičnost v Kelvinech, průtok vzduchu v metrech krychlových a velikost trubky v coulech. “To jo, coule mi to už trošku drtí” říkám si, když několikátý den v řadě sedím u počítače dlouho do noci a snažím se pochopit všechny novoty, abych rekonstrukci nepokazil. Postupně se informacemi prokousávám a v prohlížeči mi přibývají záložky stejným tempem asi jako štamgastovi čárky na lístku v jeho oblíbené hospodě. Ale všechno popořadě…

Sotva se s J. domluvíme, že mi s rekonstrukcí pomůže, poznávám, že hodiny strávené programováním a četbou Nietzscheho v tomto případě nepadnou na úrodnou půdu. Vybaveni citlivým náčiním (palice, flexa a páčidlo) vstupujeme do bytu. První upadne v nemilost vestavná skříň s nádechem plánovaného hospodářství hned kousek od vstupních dveří. Zkušený J. mi poradí na demontáž použít ruský klíč. Chvíli si připadám jako trouba a přemýšlím, jestli myslí hasák, golu nebo momenťák. J. se mi směje a podává mi palici s tím, že to je onen tajemný nástroj od sovětských soudruhů. Haha, syčáku. Beru palici a za chvíli se panelovým domem nese nářek skříňky, která se hroutí k zemi. Sousedi mě musí milovat.

O pár hodin, pohmožděnin a stovek nadávek později je zkáza dokonána. Původní socialistické výdobytky v podobě umakartového jádra, plechové kuchyně a zažloutlé keramiky leží uprostřed bytu v troskách. J. nosí kusy mého někdejšího bytu do dodávky a já funím v pelotonu za ním. Věřili byste, že ve dvoupokojovém bytě o výměře 32 m2 může být ozvěna jako v tělocvičně? Může, když v něm nic nezůstane. Panely, okna, vstupní dveře a obnažené stoupačky. Podle zvuku linoucího se z odpadní roury zrovna někdo v patře nad námi spláchnul záchod a já si u toho vzpomenu, jak jsem sjel z lipenské Stezky korunami stromů dolu tobogánem. Nechutný.

J. utíká směrem k domovu a já přecházím po bytě a měřím nekonečnou řadu úseček. Velikost oken, pozice dveří, šířka stoupaček, délka místnosti…Všechno si kreslím do notýsku, který se záhy stane na dlouhá léta mým přítelem. Sedím doma a počítám centimetry. Jak velká může být koupelna? Vejde se mi tam sprcha? Kolik místa zabírá pračka? Existuje standard na výšku umyvadla? Nějak mi to nevychází. V rodinném domě jsme měli vždycky na všechno místa dost a rodiče mě teď s pobaveným výrazem sledují, jak měřím šířku kolem jejich záchodové místy a přemýšlím, kolik místa na kolena je vlastně potřeba.

Postupně přidávám nové a nové iterace plánků. Napadají mě různá ergonomicky vhodná i nevhodná řešení a podrobuji je myšlenkovým experimentům. Skoro jako Albert Einstein jen s drobným rozdílem, že místo relativity a vlnově-korpuskulárního dualismu svůj intelekt vynakládám na umístění záchodové mísy v časoprostoru koupelny mého bytu. Nobelovka z toho sice nekouká, ale i tak se dobře bavím. Multikriteriální optimalizační úloha dopadla na výbornou a já vím, kam namontovat všechnu sanitu. Výsledek konzultuji s J. a mám slavnostní náladu, když za svůj výtvor neschytám hejt.

Jdeme na to T.: Chystej si vodováhu a zednickou lžíci. Začínáme s výstavbou.

V Plzni, dne 13.4.2025                                                                                                      J.