“Hej, T! Kam mám ten Ytong hodit?” ptám se svého nově spřáteleného zedníka a přemýšlím, jakou by mi teď asi kardiolog naměřil tepovku. V bytě se podél zdí začíná množit materiál jako teenageři, které vedoucí na táboře nechal delší dobu bez dozoru, a já si říkám, jak tohle asi může dopadnout. Pytlům s nivelačkou a betonovou směsí sekunduje pórobeton, profily a sádrokartonové desky.

Beton vylitý pod umakartovým jádrem drží pohromadě asi jako Sovětský svaz po roce 1991, ale i tak ho bude třeba sbíječkou trochu poškádlit. Fajn, za dvě hodiny je hotovo a já se trochu bojím vyjít z bytu, abych nedostal od někoho z postarších sousedů lískanec francouzskou holí. Musel jsem totiž o den dříve pod nátlakem slíbit, že nebudu při rekonstrukci dělat rámus. Sliby chyby - sorry jako.

Ještě ten samý den se roztáčí kolo štěstí. Vlastně ani ne tak kolo jako spíše 230 mm kotouč vysokovýkonné flexy, která se pomalu zakusuje do železobetonu ve snaze osvobodit obstarožní kovová futra. J., který má při tomhle heroickém souboji na sobě ochranné brýle, sluchátka a bílou lakýrnickou kombinézu, vypadá jako rozčílený sněhulák, který se chce nevinnému panelákovému bytu, bůhvíproč, za každou cenu pomstít. Hluk a prach jsou tak intenzivní, že bez ochranných pomůcek vybíhám před dům a vidím, jak z otevřeného okna lítají spršky jisker. Lidé se dívají z oken a já se modlím, ať už tahle zpropadená akce skončí. Za pár minut konečně uslyším ránu, když futra s hlasitým zaduněním dopadnou na podlahu. Fajn, nic horšího, než tohle se snad už nemůže při rekonstrukci stát.

Stavíme zdi, taháme dráty, vrtáme profily na sádroš a hlavně mažeme. Chvíli mažeme perlinku do lepidla, chvíli beton do velkých děr v podlaze, chvíli nivelačku a chvíli chleba s paštikou, když je zrovna pauza na sváču. Po večerech vybírám obklady, vymýšlím kuchyni, zkoumám podlahy a objednávám světla. Při ranním vstávání do práce pak z nevyspalosti proklínám celý svět. Podle mých očí by se angoráci mohli kalibrovat.

T. hrdinně postupuje. Centimetr za centimetrem, štuk za štukem, cihlu za cihlou. Najednou máme postavené nové jádro a podlahy hladké jako šéfův motivační proslov, když chce, abyste šli v sobotu do práce. Na stropě jsou místo panelových spojů vidět jen perfektně vytmelené a přebroušené sádrokartonové desky, se kterými ladí čerstvě vyštukované zdi. Poezie pro oči i pro duši. Plesám.

Instalatér instaluje. Nové radiátory, trubky na vodu, kohouty, odpad, sifony a další nezbytné vymoženosti moderního bydlení. Obkladač krájí dlažbu i obklad jako máslo a já se těším, jak mnou navržené barevné kombo bude ve skutečnosti vypadat. Vymyslet v Möbelixu podobu kuchyně včetně dekorů je už taková laminátová třešnička na zaprášeném betonovém dortu. Po několika hodinách plánování se z kuchyňského studia vypotácím s návrhem v ruce a slzou v oku, jelikož je výsledná cena zhruba dvojnásobná, než jsem si představoval. I tak jsem s výsledkem spokojen.

Volám, běhám, koordinuju, komanduju, vysvětluju a opravuju. Určitě všechny řemeslníky pěkně štvu, ale platím, tak se drží. No co, přece nebudu mít svůj první byt ošklivý. Už vím, proč mi doma říkali, že jsem hnidopich.

Konečně je hotovo. Jsem nadšený. Krásné, nové, moderní, praktické a dotažené ve všech směrech. Mé srdce odteď bije pro nemovitosti…

V Plzni, dne 3.6.2025                                                                                                      J.