“Hele J., další hypo už nám nikdo nedá, tak co ten náš byznys?” ptám se a v hlavě mi rejdí Kiyosakiho krysa ve své závodní mánii. “Chce to keš,” slyším od J. mantru, kterou si opakujeme posledních pár měsíců jako modlitbu. Chce to keš ráno, chce to keš na oběd a chce to keš večer. Teď už stačí jen vytáhnout koberec a zakleknout jen s tím drobným rozdílem, že místo k Mecce budeme svůj hřbet ohýbat směrem k Washingtonu D.C., kde má sídlo Světová banka.

Je skoro půlnoc (Honza Nedvěd by měl se svým Podvodem radost), když si promnu oči s tím, jak koukám do Srealit, cenových map a prováděcí vyhlášky pro zákon o oceňování majetku. Je to tu. Plzeň, Vinice, dispozice 1+1 a cena o trochu nižší než tragická. Naši podnikatelskou budoucnost vidím sice ne přímo růžově, ale z černé je při nejhorším tmavě šedá. O své nadšení se dělím s J., který druhý den ráno domlouvá prohlídku.

Makléř přichází na místo včas a dobře oblečený. Ještě aby ne, však je to inženýr. Prohlížíme si prostranství před domem a nevkusně červeným výtahem pokračujeme do bytu. Kámo, sorry, ale kdo v SVJ tuhle barvu odhlasoval? No dobře, to asi není naše starost. Pár nervózních otázek, klíče v zámku, my v bytě a umakart všude. Slušná elková chodba, ložnice i velká místnost, kde je pomocí panelů podivně oddělená kuchyně od obýváku.

S J. chodíme po bytě a všechno měříme a oťukáváme. Vsadím se, že z nás má makléř srandu. Na prohlídce dva chytrolíni, kteří parametry bytu zarovnávají určitě i s oběžnou dráhou Saturnu. Vize i mise našeho podnikání jsou jasné. Vizí je získání nadvlády nad světem prostřednictvím investic a rekonstrukcí nemovitostí a misí je přivést v dohledné době tento byt na nemovitostní trh v podobě atraktivního 2+kk.

Přemýšlíme, dohadujeme se a nakonec dáváme makléři nabídku o 200 tisíc nižší, než je inzerovaná cena. Je to drama. Když se to povede, tak čekáme velký zisk. Když ne, oběma se nám uleví. Budeme dál chodit do práce a čekat na další příležitost. Ostatně jako všichni, ne? Čekáme až budeme zkušenější, až svět bude lepší, až se nám bude lépe dařit a až bude svítit slunce. Čekáme až bude líp.

Makléř volá J. a já strnule vyčkávám, jaké bude resumé. Syčák, trefil se doprostřed. Stovečku sleví a rozhodnutí je teď na nás. Děkuji pěkně. Vsadím se, že i pro Sophii byla její volba jednodušší než tohle. Dobře, to se trochu rouhám, ale takové peklo se v mé hlavě nerozpoutalo od doby, kdy jsem si při první návštěvě SAPY vybíral mezi Bun bo nam bo a Bun cha. Jenže tady se nejedná o restované hovězí a grilovaný bůček ale o statisíce.

Jdeme do toho. Když na tom proděláme, zaplatíme to ze svých výplat a dál budeme pájet kondenzátory. “J., bojíš se půjčit si na to skoro trojku?” ptám se. Já třeba jo, ale co mám dělat. V roli tvrdého byznysmena se přece nemůžu chovat jako posera.

Čteme smlouvy, doplňujeme údaje a podepisujeme. Čekáme, doufáme a plánujeme. Konečně klíče. Je to naše, J. Nemožné se stalo skutečností…

V Plzni, dne 19.6.2025                                                                                                      J.