Bloumám bezcílně ulicemi. Nebe je zatažené a kolem mě se rozprostírá záře elektrického osvětlení. V pozadí vnímám střídavě tlumené i hlasité rozhovory lidí. Místo kašny na náměstí však míjím vrtačky a štíhlé trámky nejsou na lavičce městského mobiliáře, nýbrž v oddělení přířezu dřeva. Nasávám vůni řemesla, ohmatávám obklad důvěrněji než by bylo záhodno a v oddělení sanity zkoumám ergonomii sprchových hlavic stejně tak jako estetické rozdíly mezi kulatým a hranatým záchodem. Krom rodné hroudy jsem svůj druhý domov objevil v temných zákoutích hobbymarketů.

Mnoho věcí jsem se už přiučil. Šedá koupelna je moderní a černé doplňky jsou cool. Minimalismus je univerzálním jazykem a kuchyňské linky s reliéfy podnikatelského baroka měly vymizet společně s kupónovou privatizací (Viktor Kožený promine). Náš budoucí designový jazyk v hlavě pomalu uplétám jak těsto na vánočku a už teď se těším. Malovat jsem nikdy neuměl, zpívám tak, že to vadí i hluchým, ale byty budeme dělat krásné. Představuji svou vizi J., který souhlasí. Nečekal jsem ani nic jiného. J. vládne sbíječkou, flexou a svářečkou trubek lépe, než kdokoliv, koho znám, ale design ho až tolik netrápí. A já jsem rád - každý máme svůj rajón.

Relax při demolici nás však baví oba. Převážnou část říjnového pondělí tak vylepšujeme sousedům v paneláku mlácením palicí, řezáním pilou a ustavičným blokováním výtahu, na jehož okupaci si při stěhování umakartu dáváme záležet víc než prevíti ze SSSR v 68. roce při obsazení Prahy. Všude klid - nikdo si nestěžuje. O dva dny později však otevřu poštovní schránku a mezi nastrkanými anonymními líbesbrífy není po lásce ani stopa. Zato čočky jsme dostali tolik, že bych s ní byl na veganském fesťáku za hvězdu, i kdyby mi přitom koukala z kapsy štangle uheráku.

Byt je čistý a dle požadavků předsedy SVJ sháníme statický posudek na výstavbu nového jádra. Zdá se mi to jako ptákovina - ten panel to určitě udrží - ale pro klid duše (otce i syna svatého) bombardujeme emaily městský archiv, projektanty i SVJ. Vše klapne na výbornou až v podezřele krátkém čase. Kde je ta challenge?

Objednáváme a zavážíme materiál. Po večerech zkoumáme stav plzeňské inzerce a s J. se navzájem ujišťujeme, že na tom určitě neproděláme. Úplně tomu ale až tak nevěříme, takže místo T., který už jako ověřená zednická síla zafungoval, zdíme koupelnu sami, abychom zredukovali náklady. Podávám J. kostičky z ytongu, zatímco on je zodpovědně lepí. Tuhle dáme celou, tuhle zaříznu na 32 cm, aby vyšla přes roh. Doufám, že se dílo vydaří. V létě jsme byli s mou V. v italské Pise. Fotit se s nahnutou věží byla sice prča, ale v naší koupelně bych takový úhel replikoval nerad.

I na materiálu jsme schopni snad něco ušetřit, ne? Z předchozí rekonstrukce mi přece dost věcí zbylo. Spárovačka, lepidlo na podlahu, penetrační nátěr a nerozmíchaný primalex. Uvidíme, kolik z toho bude ještě použitelné. Měsíce skladovaný materiál dovezu na byt, předám T. do péče a s hlavou plnou vizí upřu svou pozornost na kout, kde by se měla vyjímat supermoderní kuchyňská linka. Samozřejmě za dobré peníze a tak “ve stylu”, že by ji to záviděl i Jarda Kotlár v Clashi.

,,Šedesátka skříňka tady, vestavná lednice támhle, troubu do výšky a indukci doprostřed pracovky,” mumlám si pro sebe tak podivným způsobem, že bych na hlaváku mezi kluky v Sherwoodu zapadnul jak poslední dvacka do (vý)herního automatu. T. mě vytrhne citlivě ze flow:,,J. tenhle kanystr s penetrací vyhoď.” Není ten zedník nějakej přecitlivělej? To se přece nemohlo za těch pár měsíců tak zkazit, takže ho hned dotazem prubnu, jestli nechce zbytečně plýtvat. ,,J. fakt to vyhoď, to není penetrace. Jsou v tom…,” odpoví mi T. Aha, tak už mi konečně došlo, kam jeho pomocníci chodili na malou, když jsme při předchozí rekonstrukci demontovali záchod. Joo, developer, ten tvrdej chleba má…

V Plzni, dne 16.7.2025                                                                                                      J.